Karpatské pastorále
Z historie českého osídlení Banátu

Mapa českých vesnic v Banátu

Banát byl ve středověku součástí Uherského království a od poloviny 16. do začátku 18. století pod nadvládou Turků, jež skončila tzv. mírem požarevackým (1718). Turci byli rakouskými vojsky vytlačení za Dunaj a toto území se pak stalo součástí habsburské monarchie. Kromě nepříliš početného původního obyvatelstva (Rumuni, Srbové) zde zůstaly ještě zbytky jiných etnických skupin (Cikáni, Židé, Turci). Tato řídce osídlená krajina se však brzy poté začala kolonizovat. Do banátských rovin severu a západu přicházejí sasští a švábští Němci, Maďaři, Bulhaři a Slováci, vrchoviny na sever od řeky Nery obsadili ještě v 18. století Němci z Alsaska, Tyrolska i Štýrska, a Chorvati, tzv. Karašované. Nejjižnější hornatá část Banátu mezi řekami Dunajem a Nerou však kromě údolí obou řek zůstávala až do počátku 19. století liduprázdnou pustinou, což bylo pro rakouské úřady značnou nevýhodou vojenskostrategickou i hospodářskou.

První vlnu českého osídlení jižního Banátu vyvolal a "zajistil" jakýsi Magyarly, dřevopodnikatel z banátské Oravice a nájemce rozsáhlých lesů v pohoří Lokva nad Dunajem, který do tohoto prostoru pod slibem přidělení půdy, osvobození od vojenské služby, roboty a daní vylákal několik stovek přesídlenců z Čech, aby pro něj mýtili les, káceli a přepravovali dřevo a pálili dřevěné uhlí. Roku 1823 založil Svatou Alžbětu (Sankt Elisabeth, Elisabethfeld) a o rok později Svatou Helenu (Sankt Helene, Sfanta Eelena). Roku 1826 byli obyvatelé obou těchto vesnic, kterým Magyarly své sliby nedodržel, na svou žádost přijati do svazku vojenských pohraničníků 13. rumunsko-banátského pohraničního okruhu.

Druhou českou kolonizační vlnu pak již iniciovaly a zajišťovaly samy rakouské vojenské správní orgány, protože potřebovaly další pohraničníky k hájení levého břehu Dunaje před případnou recidivou turecké expanze. A tak v letech 1827-1828 byly v téměř liduprázdném pohoří Almáš již organizovaně založeny další české vesnice: Bígr (Biger, Bigar), Eibentál (Eibentál), Frauvízn (Frauenwiese, Polana Muierii), Rovensko (Ravensca) a Šumice (Sumita); asi 15 km severovýchodně od Sv. Heleny pak vznikla největší česká kolonie Gerník (Garnic). Českých kolonistů z 1. i 2. vlny bylo celkem asi 2000. S nimi však do Banátu přišel zhruba stejný počet českých (sudetských) Němců z Klatovska, kteří si vytvořili samostatné kolonie, situované severně od českých: Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld. Čeští kolonisté pocházeli z jihozápadních (Klatovsko), západních (Domažlicko, Plzeňsko, Plasko), středních (okolí Prahy, Kladensko, Berounsko, Hořovicko, Slánsko, Českobrodsko, Kouřimsko, Příbramsko), středovýchodních (Kolínsko, Kutnohorsko, Čáslavsko), východních (Pardubicko, Královéhradecko, Chrudimsko) a severovýchodních (Jaroměřsko) Čech. Byli to většinou drobní a střední rolníci, chalupníci a zchudlí řemeslníci. Jejich důvody k přesídlení do rumunského Banátu byly ekonomické a společenské: přetrvávající poddanství venkovského obyvatelstva, státní bankrot rakouského státu v roce 1811 v důsledku vleklých a vyčerpávajících napoleonských válek, čtrnáctiletá povinná vojenská služba. Byla to sice kolonizace vnitřní, v rámci jednoho státu (České království i Banát byly v té době součástí rakouské monarchie), ale v tzv. Banátské vojenské hranici, kam proudy českých vystěhovalců směřovaly, platily jiné zákony a právní normy než v jiných zemích monarchie. Nově příchozím kolonistům slibovaly velké úlevy a výhody.

Čeští přesídlenci v okolí svých vykázaných sídel vykáceli husté, převážně bukové lesy, ve značně členité krajině vymýtili hluboká údolí, stráně i návrší a během několika desetiletí změnili hornatou a zalesněnou oblast v obdělanou krajinu. Český živel, obklopený kolem dokola řídkým osídlením rumunským, srbským a německým, tu pak již natrvalo (?) zapustil své kořeny. Jeho situace se ve 2. polovině 19. století stabilizovala a počet obyvatel v původních českých obcích kulminoval těsně před vypuknutím 1. světové války. Roku 1847 však kvůli nedostatku vody zanikla Svatá Alžběta, jejíž osadníci se přestěhovali do Svaté Heleny, a někdy v 60. letech 19. století podobný osud potkal i Frauenwiese, jejíž obyvatelé si vedle rumunské obce (Stará) Ogradena v dunajském údolí založili osadu Nová Ogradena (Ogradena noua). I ona však zmizela z povrchu zemského, zhruba před čtvrtstoletím byla zatopena zvýšenou dunajskou hladinou vodního díla Železná vrata.

Roku 1861 připadl Banát (s výjimkou Vojenské hranice, která zůstala Rakousku až do roku 1873) Uhersku. 3. českou kolonizační vlnu na území dnešního Rumunska organizovala proto již uherská vláda, a to do již stávajících vesnic převážně s národnostně smíšeným obyvatelstvem. V severozápadních výběžcích banátské vrchoviny dosídlili Češi roku 1862 Klopodii (Clopodia s obyvatelstvem rumunským, německým, maďarským a srbským), v severních pak v letech 1863-1865 Skajuš (Scaius, do té doby jen obyvatelstvo rumunské, souběžně s Čechy sem přišli i Rusíni z východního Slovenska). Již mimo území Banátu, v nedozírných rovinách dolnouherských dosídlili Češi roku 1863 obec Velký Pereg (Peregu Mare, do té doby Rusíni ze šarišské župy a Němci z Dolních Rakous).

Kromě těchto kolonizačních vln přicházeli do rumunských historických zemí Češi také individuálně, a to od poloviny 19. až do počátku 20. století, většinou do velkých a větších měst: Bukurešť, Ploešť, Kraiova, Galac, Kluž, Temešvár, Arad, Sibiu, Brašov, Rešica, Lugoš, Petrošín (Petrosani), Petrila, Mediaš, Oradea... Svým zaměstnáním to byli řemeslníci (hlavně obuvníci, krejčí, tkalci), hudebníci, horníci, skláři, odborní dělníci a mistři, finanční a tovární úřednicí, živnostníci, obchodníci, průmyslníci atd. S částečnou výjimkou Bukurešti (kde se při sčítání lidu v roce 1922 k české národnosti přihlásilo 119 osob) se potomci těchto českých přesídlenců už dávno asimilovali.

Roku 1918 a definitivně roku 1919 se celé Sedmihradsko, Krišana a větší část Banátu staly součástí Rumunska. Od té doby se těmto našim krajanům u nás říká (a po 2. světové válce až podnes někdy pejorativně) "rumunští Češi", ačkoli velká většina jejich předků změnila svůj domov v hranicích jednoho společného státu. Tamní Rumuni je však dodnes nenazývají "Cechi" (tj. Češi ve smyslu národnostním), ale stejně jako potomky českých Némců "Pémi" (od Böhmen, Böhme, tedy "Češi" ve smyslu zemském).

Z původních šesti výše zmíněných českých vesnic se po roce 1873 čeští osadníci začínají stěhovat a stěhují se dodnes do okolních, bližších či vzdálenějších měst, městeček a vesnic (tzv. druhotná kolonizace), kde vytvářejí větší či menší menšinové komunity (viz mapová příloha). V župě Karaš-Severin jsou to: Mofdova Noua, Zlatita, Resita, Berzasca, Liubcova, Cozla, Bozovici, Mercina, Anina-Steierdorf, Caransebes, Jupa, Baile Herculane, Bocsa. V župě Mehedinc: Orsova, Turnu Severin, Baia Noua a Ieselnita. Z velkých a větších měst pak Češi dodnes žijí v Temešváru, Bukurešti, Aradu a Petrosani. V roce 1992 se za Čechy přihlásilo 3623 osob v župě Caras-Severin, 990 osob v župě Mehedinti, 402 osob v župě Timis, 218 osob v župě Arad, 125 osob v župě Hunedoara, 119 osob v hlavním městě Bukurešti a 323 osob v ostatních župách Rumunska.

V první čtvrtině 20. století odcházeli naši krajané z rumunského Banátu také do Jižní Ameriky (Argentina, Brazílie) a Severní Ameriky (USA), Srbska (Češko Selo, Kruščica, Gaj, Veliko Središté, Veliko Gradišté, Bela Crkva, Vršac) a Bulharska (Vojvodovo, Sasek). V rámci repatriace v letech 1947-1949 se asi jedna třetina českého obyvatelstva (téměř 5000 osob) přestěhovala z Rumunska zpět do své staré vlasti s úkolem osídlit (spolu s repatrianty z dalších států a s rumunskými Slováky) především západočeské, východočeské a jihomoravské pohraničí. Po roce 1990 odešly z Rumunska do České republiky další stovky Čechů, ať už za prací nebo k trvalému vystěhování se. Podle mého soukromého, neověřeného a hrubého odhadu to do dnešního data může být asi tak 700-800 osob, nejvíce z Gerníku (téměř 300 osob, tj. jedna třetina celé vesnice) a ze Sv. Heleny (cca 200 osob, tj. čtvrtina obyvatel této osady). Počet českých obyvatel v šesti původních českých vesnicích jižního Banátu tak dnes činí dohromady asi jen 2300-2400 osob, Češi však v každé z nich tvoří dodnes 90-99% celkového počtu obyvatelstva.

Jaroslav Svoboda, z brožury Česká menšina v Rumunsku
Edice Češi na Balkáně, Vydalo Sdružení Banát v roce 1999